Historie

                       

 

 

Temperamentní, velmi aktivní, vytrvalý, učenlivý, rychle reagující. Neohrožený a odvážný. Nedůvěřivý, ale bezdůvodně nenapadá. Svému pánu projevuje neobyčejnou věrnost. Odolný proti povětrnostním vlivům. Všestranně upotřebitelný.

......Takto je popsána povaha Československého vlčáka ve standardu. Co je tím vlastně míněno?

Československý vlčák je náročný na vychování, je velmi chytrý, živý a neúnavný, a proto není vhodný pro každého. Pro lepší porozumění, je třeba se seznámit s chováním jeho předka - vlka, protože ten v něm zanechal mnoho instinktů, které u jiných plemen, chovaných o desítky let déle, už nejsou tak výrazné. Československý vlčák má vysoké společenské cítění, značně vyvinutou cílevědomost, je velmi komunikativní a chová se instinktivně podle práv náležejících mu na základě vydobyté pozice v hierarchii smečky - v našem případě v rodině. Jestliže je odsunut mimo "jeho smečku" velice trpí a o to více dělá neplechy, aby na sebe upozornil a byl znovu přijat do centra dění ve smečce. Jeho chování je ovlivňováno ve velké míře jeho pozicí v hierarchii - jelikož je cílevědomý, vlastnost to důležitá pro přežití ve volné přírodě, v průběhu růstu a psychického vývoje se snaží vydobýt si svým chováním co nejvyšší možnou pozici, pokud možno vůdce smečky, a je naším hlavním úkolem ve výchově, protože vůdci smečky jsem my, neumožnit mu jít výše než je ta námi pro něho určená. Pokud naše autorita a autorita jiných členů rodiny je jasná a je nekompromisně udržována, dospívající Československý vlčák, který je aktivně zapojen do rodinného života a je pracovně vytížen, si často, mimo klasické rebélie okolo jednoho roku, ani nedovolí doopravdy vyjít z jeho určené pozice. Když dozraje - feny ve dvou letech, psi ve třech - nakonec přijme jeho "osudem" určenou a nezvratitelnou roli a už se zpravidla nezkouší jí zlepšit.

 

Jaká je jeho pozice v rodině?

Určitě nižší než všech "lidských" členů rodiny. Na vrcholu je vůdčí dvojice, tím je míněn lidský pár, který zaměstnává, vychovává, chválí i trestá, následnují další dospělí členové, i ti mohou vychovávat, potom jsou na řadě děti, které ale nemají a nemají mít autoritu dospělých e je zapotřebí je stále kontrolovat ať již jsou anebo nejsou se psem, a nakonec náš Československý vlčák. Nesmí nás překvapit jeho starostlivost o děti, v přírodě je zcela normální, že vlčata jsou obstarávána všemi dospělými vlky ve smečce. Možná tento popis se zdá strohý, ale Československý vlčák, který má jasno v tom v jaké pozici se nachází e je pracovně vytížen, je šťastný.

Jak popisuje standard je nedůvěřivý, ale bezdůvodně nenapadá. Tato zvláštnost zděděná po divokém překu - vlku, je důvodem proč, abychom vychovali povahově vyrovnaného jedince, je nutné socializovat štěně co nejdříve s okolním světem, lidmi, pachy, zvuky a jinými zvířaty. Socializace začíná již u chovatele po třetím týdnu věku, kdy štěně začíná vnímat okolí. Z tohoto důvodu se odevzdává štěně novému majiteli po pátém týdnu, samozřejme jestli je štěně schopno samo jíst a pít. Čím více prostředí, náhlých zvuků, lidí, psů (snažíc se vyhýbat nevyrovnaným jedincům), odlišných situaci pozná v tomto útlém věku, tím lépe dospívá do budoucí psychické vyrovnanosti. Chov tohoto plemene je proto komplikovanější, protože nestačí se soustředit na vzhled, ale je nutno být opatrní na tu zdědenou divokou stránku povahy a snažit se posilovat vyrovnanost pečlivým vybráním vhodných partnerů k chovu. V České i Slovenské republice se tím zabývá Klub chovatelů Československého vlčáka, v zahraničí, kde není nic povinné mimo průkazu původu, odpovědnost spočívá na ramenou samotného chovatele.

Nesmíme zapomenout, že Českoskoslovenský vlčák má vysoce vyvinuté společenské cítění, a proto je vhodné ho nenechávat samotného příliš dlouho, alespoň do 3 měsíců. Potom, samozřejmě kvůli nutnosti, si zvykne, ale musí se začít zvykat postupně, od deseti minut až do 8 hodin.

Jeho výchova musí začít ihned po odběru. Musí se cítit radostně chválen, když reaguje positivně na člověka a vážným, důrazným tónem kárán, když se nechá nachytat při nějaké nepravosti. Je potřeba mít hodně trpělivosti a nikdy se nenechat unést negativními emocemi, vždyť zpočátku vlastně neví, že ta lákavě vlající záclona se nesmí trhat. Tím jak se opakuje námi nechtěná činnost štěněte, musíme zvýšit hlas a okřiknout přísněji, vstát ap., protože i ve smečce vlků se většina rozporů vyřeší dominantním chováním, a teprve jestli toto chování nestačí přijde na řadu trestání fysické, v našem případě vytahání za volnou kůži na krku, uchopení, s citem, celé tlamičky a znehybnění, či mírným tlakem ztlačení směrem k zemi, prostě podle vážnosti přestupku, jestli ale štěně vrčí, či krčí čumák na majitele nad miskou, tam se můsí zakročit ihned velmi rázně, potupit ho obrácením bříškem vzhůru a přidržet v této ponižující pozici dokud se štěně nepřestane vzpouzet. V každém případě je rozumné následovně (ne hned, alespoň po pěti minutách) zopakovat celou "kritickou" situaci (sáhnout na misku či odebrat kost) a ověřit tak výsledek naší výchovné lekce, popřípadě ji zopakovat, anebo naopak pochválit jestli se štěně poučilo. Jestli štěně zkouší své dominantí chování na jiného člena rodiny, musí být potrestán hned tím samým členem. Všechny tyto tresty musí následovat ihned po nechtěné činnosti štěněte a musí přestat s prvním zakňučením.

Nový majitel by měl co nejvíce pozorovat štěně a tak se naučit rozeznat celou škálu jeho hlasových i mimických výrazů. Toho lze následně využít ke vzájemné komunikaci a tím pádem zlepšit vzájemné porozumění. Velmi diskutibilní hlasový výraz je vrčení. Je různé u každého jedince, majitel se musí naučit rozeznat tón vrčení ve hře, brumlání blahem či rozespalý vzdech od vážného vrčení, které nesmí být v žádném případě použito proti majiteli a členům rodiny. V případě, že štěně zavrčí varovně na majitele a přílušníky rodiny musí ihned ten člen komu bylo vrčení určeno, rázně zasáhnout a znovu ho ponížit otočením bříškem vzhůru, tak jak je to popsáno výše. Toto trestání je nutné k potlačení dominantního chování již v počátcích vůči majiteli a jeho rodině, zjednodušené tím, že štěně je malé a lehce tvárné. Jestli se zanedbá toto chování, v dospělosti je to pro majitele neuskutečnitelné, protože pes si je jistý sám sebou a oprávněnosti jeho dominantního chování, protože se cítí vůdcem smečky. V tom případě se musí přistoupit na mnohem tvrdší převýchovu, která ale může být vedena pouze zkušeným kynologem a následovně může pes být předán jinému zkušenému majiteli, který mu již nedovolí návrat ke starým návykům.

Avšak k takovým kritickým situacím nedojde, jestliže majitel dbá na správnou výchovu štěněte a udrží si dominantní, vůdčí posici v očích štěněte. Stačí nenechat růst štěně jako "dříví v lese" a nalézt mu "práci" - nějakou sportovní činnost, která štěně zabaví a při které má úzký kontakt s majitelem. I ve sportovním výcviku, štěně není nuceno k úkonům, ale pobízeno pamlskem či hrou se potvrzuje vůdčí posice majitele/psovoda. Protože je to psovod, kdo začíná výcvik - hru a její konec.

Nakonec i v normálním každodenním životě je důležité nezapomenout na "roli vůdce smečky" a nekompromisně vyžadovat správné chování štěněte.

Co se týká venčení, alespoň do tří měsíců je třeba být schovívaví, ale stejně dát štěněti najevo, že je nepřípustné "uvolnit se" v bytě. A že je výhodné (pamlsek atd) vyvenčit se venku. Nejlepší způsob jak naučit štěně venčení venku, je předvídat: hned jak se vzbudí, hned po jídle anebo jestli vidíme, že je neklidné a "hledá" vzít ho do náruče a odnést na balkón na noviny či podobně (jakmile bude po očkování tak ven na travičku), tam ho nechat vyvenčit a hodně hodně chválit a odměnit pamlskem. Asi po třech měsících věku už bude vědět, jak na to, ale ještě se občas "zapomene". V tomto případě, jestli se nechá načapat při činu, ho pokárejte, maximálně vytahejte za volnou kůži na krku. Poté se znova kamarádit - protože zůstat zachmuření celý den je více ke škodě než-li k užitku. Jestli ho ale nenachytáme, tak ho ani nepokáráme, protože pejsek si to už dávno nepamatuje a nepochopil by proč ho ta láskyplná ruka vlastně trestá!!! (Po příchodu domů z práce a pod.) Tento mechanismus platí i pro ostatní "nešvary" co nám může ztropit.

Ve výchově můžeme použít i nepříjemné zákroky, vždy ale s citem a rozumně. Aby nebyl narušen vztah mezi člověkem a štěnětem, musí vždy převládat příjemné - hra, odměny, pochvaly, nad nepříjemným - tresty, pokárání.

 
 
 

Československý vlčák je, jak definováno ve standardu, všestranně upotřebitelný. Musí se ale najít správný způsob výcviku. Ze všeho nejdříve je třeba vychovat štěně, podpořit co nejvíce správný vztah majitel-pes a pak začít malými krůčky. I když rychlá učenlivost československého vlčáka může zlákat k naučení mnoha cviků v krátkém časovém úseku, je lepší postupovat pomalu, ale jistě s mnoha mezičasy věnovanými hře a zábavě. Můžeme vidět československého vlčáka skákat přes překážky parkurů "agility", nebo třeba táhnout sáně či pulku i na nejvyšších soutěžích. Vždyť vytrvalostí ani odolností si rozhodně nezadají se severskými psy.

Československý vlčák vznikl jako pracovní plemeno u Pohraniční stráže, zastavme se tedy blíže u výcviku v původním zaměření. Výhodou československých vlčáků je zde značná samostatnost, vynikající smysly, aktivita a temperament. Psovod však musí překonávat určitou nechuť k jakékoli jednotvárné, opakující se nebo neúčelné činnosti. A protože opakování je základní podmínkou učení, doba výcviku se tím poněkud prodlužuje.

Pachové práce jsou doménou českoslovenkých vlčáků. Snaha o strojově přesnou práci psa na snadných stopách ovšem nevede k úspěchu. Aby pes neztrácel zájem, je třeba brzy přecházet na obtížnější stopy, starší než dvě hodiny, tvarově zajímavé a pokládané v nejrůznějších terénech. Dospívající pes by měl bez obtíží vypracovat čerstvé stopy na frekvenci a v příznivém terénu můžeme nechat stopy stárnout přes noc. Zájem psa o stopování je nutné stále povzbuzovat. Vlastní stopy střídáme se stopami cizími, nejlépe přátel, které pes zná, nebo členů rodiny, a necháme psa vyhledat osobu na konci stopy. Při intenzivnějším výcviku (výcvikové tábory, období před zkouškami) krmíme psa jen na stopě - každá stopa končí miskou s krmivem.

Po dlouhou dobu se majitelé československého vlčáka musí smířit se skutečností, že bodové hodnocení jejich psa na snadných stopách předepsaných zkušebním řádem je nízké. Jistě není příjemné nastoupit v soutěži na půlhodinovou vlastní stopu se psem, který bez obtíží pracuje na cizích stopách víc než dvanáct hodin starých, a odnést si méně bodů, než konkurent který hodinovou stopu již nezvládá. Důležitější je ale vědomí, že z vašeho psa vyrůstá skutečný stopař, zatímci v soutěži úspěšnější soupeř zůstane jen u podprůměrných schopností.

Až po mnoha zkušenostech si československý vlčák vytvoří pevný "styl práce" a přestane snadné stopy odbývat. Potom dokáže v pachových pracích pravidelně odvádět výkony, k nimž se jiní psi ani vzdáleně nepřiblíží.

Výcvik obrany se rovněž neliší od běžných postupů. Od hry s peškem, dráždění a nácviku zákusu v kruhu, až po propracování jednotlivých cviků a situací (průzkum terénu, ochrana psovoda, zadržení pachatele...)

Formy nácviku, při kterých se zvyšuje agresivita zvířete (jako hlídání předmětu, dráždění uvázaného psa, dráždění před miskou krmiva) je lépe používat co nejméně, jen pro zvýšení sebevědomí a odvahy psa.

Zákus do peška, později rukávu či manžety, je třeba cvičit více formou hry, s uplatněním loveckých instinktů zvířete. Silně rozvíjet agresivitu u mladého psa před ukončením puberty je nevhodné, stejně jako používání nedospělého zvířete ve službě. Během dospívání se u československého vlčáka mění vztah k lidem i k psovodovi, vnést prvky agresivity do výcviku obrany je nejen snažší, ale i lépe kontrolovatelné až u dospělého psa. U jedinců cvičených k sportovním účelům to není nutné vůbec.

Provádí-li se na vašem cvičišti průzkum terénu (revír) na zástěny, je poměrně obtížné udržet zájem a aktivitu psa. Psovod by v nácviku neměl po označení (vyštěkání) odvádět psa od figurante, ale vždy akci dokončit motivujícím způsobem tj. zákrokem psa (přepad, pokus o útěk...)

Mnohem snažší je motivovat psa při revírech v terénu. Přinejmenším stejně vhodný jako tradiční lesní porost je i jakýkoliv "střežený" objekt - autobazar, skladiště, staveniště nebo třeba odstavné koleje nákladového nádraží či vlečka. Vyhledávání a nalezení pečlivě ukryté osoby je pro psa mnohem zajímavější než stupidní obíhání šesti umělých zástěn. Neváhejme zpestřit výcvik vyhledáváním ukrytého člena rodiny nebo dokonce přímo psovoda (psa vyšle a dále neovlivňuje druhá osoba). To je i základní metodou výcviku záchranných nebo lavinových psů.

Cviky poslušnosti je třeba provádět dynamicky, v tempu, nikdy ne dlouho, opět s důrazem na motivaci psa. Vyhnout se stereotypům, využít prvků hry, měnit prostředí, denní dobu, pořadí cviků i zpevňující podměty, ale současně vždy dotáhnout výcvik do konce, nepostupovat chaoticky, stanovit si rozumné cíle a klást na psa jen splnitelné požadavky - to nevyžaduje ani tak dlouholeté zkušenosti, jako spíše určitou schopnost vcítit se do psychiky psa, poznat jeho reakce a přirozené chování. Často jsou i velmi mladí psovodi (od 12 až 14 let) úspěšnější než "zkušení" výcvikáři rigidně opakující zažité metody.

Psovod musí ve výchově zachovat klid a snažit se vyhnout kritickým situacím v případě, že nemá absolutní kontrolu psa. Československý vlčák je velmi inteligentní, dokáže velmi dobře rozeznat různé situace, je rychle učenlivý a reaguje na ty nejjemněší podměty, ignorujíc ty zcela hlučné či nepříjemné. Tomu ovšem musí předcházet po dostatečně dlouhou dobu citlivě naprogramovaný výcvik.

Spěchem a "tvrdými" metodami se s Československým vlčákem nedosáhne úspěchu.


 
 
© 2006 Foresta Incantata - webmaster Andrea Pecharova'