Standard

                       
 
 

Rasa Československý vlčák je výsledek vojenského pokusu z padesátých let, jež měl původně přinést co nejvíce informací o chování divokých vlků v zajetí a o jejich dědičných schopnostech při křížení se psy a nakonec z toho byl pokus o zlepšení výkonu, zdraví, odolnosti a schopností tehdy hojně využívaných německých ovčáků vojenskými složkami ke strážení a obraně státních hranic. Sledovaly se hlavně vklady pro výcvik a všestrannou upotřebitelnost, zatímco vzhled byl druhořadou záležitostí.

Největší podíl na stvoření nové rasy má Ing. Karel Hartl, který uvádí ve své knize "Československý vlčák": "Pozorování chování psů, hodnocení výsledků při jejich výcviku a v různých službách člověku mě přivedlo na myšlenku, že k důkladnému poznání jejich vlastností je nutné se nejdříve seznámit s ekologií jejich předka - vlka. Protože nebylo možno získat věrohodné údaje o tom co jsem chtěl vědět, rozhodl jsem se ověřit si některé získané informace a získat nové z křížení vlka se psem."

Pokus s křížením německých ovčáků s vlky byl připravován od roku 1955, první vrh kříženců se narodil v chovné stanici Pohraniční stráže v Libějovicích. U kříženců byly podrobně sledovány anatomické i fyziologické rozdíly od obou rodičovských forem, byly zkoumány jejich předpoklady k výcviku, aktivita i vytrvalost. Vybraní kříženci byli znovu spojováni s nepříbuznými německými ovčáky.

Brita, karpatský vlk

Cezar z Březového háje, německý ovčák, otec první linie

Kurt z Václavky, německý ovčák, otec druhé linie

Pokus přinášel dobré výsledky. Provedené zkoušky potvrdily, že kříženci uběhnou nepřetržitě až o 50% delší vzdálenost nežli něm. ovčáci, aniž by měli nerovnoměrně prošlapané polštářky na tlapách, což je běžné u psů. Mají výraznější orientační reakci, dokonalejší vidění v noci, lepší sluch, čich i zrak. Rovněž osrstění je u nich kvalitnější, s větší izolační schopností. Některé jejich specifické vlastnosti je nutno tolerovat při výcviku, o kterém se mluví v další části.

Odin z Pohraniční stráže (F2)

Old z Pohraniční stráže (F2)

Osa z Pohraniční stráže (F2)

Axa z Richnovského dvora (F3)

Kdy však končí experiment s regenerací německého ovčáka vlkem a začíná šlechtění nového plemene?

V letech 1964 - 1965 již existuje myšlenka na vznik nového plemene, navzdory téměř hysterické reakci některých chovatelů německéo ovčáka.

Spolu s myšlenkou na vznik nového plemene se zvýšily nároky i na jeho vzhled. Dříve preferovaní jedinci s převládajícími znaky německého ovčáka ustoupili jedincům s převládajícími znaky vlka.

Irza z Pohraniční stráže (F3-F4)

Iva z Pohraniční stráže (F3-F4)

Lord z Pohraniční stráže (F3)

Lex z Pohraniční stráže (F4)

Bajkal z Banišťa (F3)

Brix z Banišťa (F3)

Bruna z Banišťa (F3)

Bruna z Banišťa

Byron z Banišťa (F3)

Luna z Pohraniční stráže (F4)

Ringo z Pohraniční stráže (F3)

Rep z Pohraniční stráže (F3)

 

První znění standardu bylo vypracováno Ing. K. Hartlem v roce 1966, ve kterém podrobně popisuje požadované povahové vlastnosti: "Československý vlčák je vysoce temperamentní a aktivní, jeho smysly jsou silně vyvinuty, převládá orientační a aktivně obranná reakce. Je nedůvěřivý, ale bezdůvodně nenapadá. Svému pánovi projevuje neobyčejnou věrnost. V boji je neohrožený a odvážný, má předpoklady pro všestrannou upotřebitelnost." V té době byly na světě již čtyři filiální generace.

V roce 1968 bylo v chovné stanici v Býchorech uskutečněno další křížení. Byl spojen vlk Argo s fenou německého ovčáka Astou z SNB. Ve stejné chovné stanici byla odchována i druhá filiální generace kříženců z této linie. Mezilinioví křítenci začali být označováni zkratkou ČV = český vlčák. Avšak ani v roce 1970 nebyla povolena jejich registrace plemennou knihou, přestože v rukou civilních chovatelů bylo již 56 kříženců a u ozbrojených složek sloužilo více než sto jedinců. Další žádost byla zamítnuta v roce 1976.

V sedmdesátých letech chov pokračoval především ve služebním kynologickém zařízení blízko Malacek, které náleželo k Bratislavské brigádě Pohraniční stráže. Zde obohatil populaci třetí vlk - Šarik. V roce 1974 byl spojen s kříženkou třetí filiální generace Xelou z Pohraniční stráže a s fenou ČV Urtou z Pohraniční stráže.

Na Slovensku působil jako důstojník mj. i pan František Rosík, který dlouhodobě spolupracoval s Ing. Karlem Hartlem na realizaci programu křížení a náležel k iniciátorům a zastáncům šlechtění nového plemene. Pro pana Františka Rosíka a pro Ing. Karla Hartla se chov československých vlčáků stal celoživotním posláním.

Až po usilovném jednání v závěru roku 1981 povolil Český svaz chovatelů ustanovení Klubu chovatelů tohoto plemene a zápis odchovů do plemenné knihy. Bohužel jedinci, kteří se dostali k civilním chovatelům z Libějovic, mezitím zestárli nebo se založení Klubu nedožili. Civilní chov byl obnoven právě díky potomkům psů přesunutých na Slovensko.

Brzy po založení Klubu, vznikla dosti neutěšená situace v plemenitbě - slovenští chovatelé se rozhodli za podpory předsedy slovenské části Klubu ignorovat chovný program zpracovaný hlavním poradcem chovu a během pěti let zde bylo 90% odchovaných zvířat příbuzných s jediním plemeníkem - Rep z Pohraniční stráže a 83% blízce příbuzných.

Rep z Pohraniční stráže (F3)


Udržet přirozenou strukturu populace plemene a zabránit erozi genofondu bylo pro české chovatele s malým počtem chovných zvířat obtížné. Napomohlo k tomu mimo jiné i nové křížení - spojení německého ovčáka Bojar von Schottenhof s vlčicí Lejdy (ze ZOO Hluboká), které se uskutečnilo opět v chovné stanici Pohraniční stráže v Libějovicích. Na vzniku plemene se tedy v rozpětí 25 let podíleli čtyři vlci: Brita, Argo, Šarik a Lejdy.

 

Bojar vom Schottenhof

Kazan z Pohraniční stráže (F1)

o: Bojar vom Schottenhof / m: vlčice Lejdy

Standard Československého vlčáka byl schválen Mezinárodní kynologickou federací (FCI) v Helsinkách v roce 1989 a vydán pod číslem 332. Náleží do 1. skupiny plemen v klasifikaci FCI, zemí původu je bývalé Československo.

Po deseti letech byla naše rasa znovu předmětem jednání - musela se potvrdit životaschopnost plemene a že trvale splňuje kritéria standardu - v Mexiku v roce 1999 byla definitivně uznána.

Podotýkáme, že o kanadské vlčici a křížencích pana L. Saarlose z Holandska v době vzniku plemena v Československu nikdo nevěděl, a ani v podvědomí světové kynologické veřejnosti jeho chov nebyl všeobecně znám.

 

 

 

Bibliografické prameny:

- Československý vlčák, autor Ing. Karel Hartl e Jindřich Jedlička;

- fotografický archiv www.wolfdog.org.


© 2006 Foresta Incantata - webmaster Andrea Pecharova'